Rozpuštění a vypuštění, tak před nedávnem definitivně skončili finští speed metaloví bůžci STRATOVARIUS, jimž jejich duchovní otec Timo Tolkki tak zásadním způsobem utnul tipec. Bohužel, řeknou si nejspíš jedni, bohudík, zaradují se zase druzí, a všechno to bude neklamným znamením toho, že pravda je přesně někde uprostřed. A ať už je to tak nebo naopak, jedno je jisté – měl-li tenhle neslavný konec přijít proto, aby se z jeho popela zrodila Tolkkiho (podle některých zdrojů dokonce) rocková opera, pak jich budiž věčná a nenahraditelná škoda.

Projekt „Saana - Warrior Of Light Pt.1: Journey to Crystal Island“ je totiž, jak to jen nazvat slušně, vším možným, jen ne čímkoliv rockovým (asi nejblíže k tomuto zaškatulkování má dočista ojedinělá elektrická kytara v „Freya´s Teachings“) a především pak ne čímkoliv smysluplným. Odehrává se zejména v uměle automatickém duchu multinástrojových kláves a občas i jednoduchých bicích (naprogramování příslušné mašinky by určitě vyšlo levněji se stejným efektem), který ze všeho nejvíc připomíná demonahrávku puberťáka, jenž si doma na počítači zkouší tvořit muziku. Samozřejmě, tak profesionální hlasivky, jako jsou ty americké operní sopranistky Jennifer Sowle (ústřední hrdinka) či Heikkiho Poyhiä (jinak finští TWILIGHTNING), by asi jen tak nezvládnul, ale to už je celkem vedlejší věc. Důležitější je, že ačkoliv by tohle (až zbytečně často pouze instrumentální) vyprávění o ženě, podnikající obligátní magickou cestu za poznáním smyslu života a tajemstvím bojovníků světla, mělo být podle všeho dechberoucím zážitkem plným emocí, je první část „Saany“ jen obyčejná nuda. Plochá, ztrácející se v neškodném klávesovém preludování a zřejmě jen těžko si nacházející své místo kdekoliv na světovém hudebním poli. Možná by takové dílo uspělo jako relaxační kazeta k uvolnění atmosféry v čekárně u obvodního lékaře, možná by se některé motivy z něj (jako například ten ve skladbě „Journey To Crystal Island“) osvědčily třeba jako intra k právoplatným songům STRATOVARIUS či připravovaného dalšího Tolkkiho „True“ projektu REVOLUTION RENAISSANCE (ve kterém mají zpívat i Michael Kiske a Tobias Sammet) a možná by se v něm našly i výjimky, které to všechno potvrzují (skladba „The Letter“ coby opravdu hezký ploužák, který by se nejspíš vyjímal kdekoliv). To všechno ovšem docela určitě nebylo Tolkkiho ambicí, pročež si nejsem vůbec jistý, jaký má vlastně „Saana“ (mimochodem ve skutečnosti také hora ve Finsku) smysl.

Vím, samotný Timo Tolkki říká, že tohle album je jen pro lidi, kteří ještě mají srdce. Možné to dost dobře je, nicméně nemám pocit, že bych své vlastní srdce kdesi potratil, a přesto tomuto albu nerozumím. Čili tímhle argumentem mi rovněž připadá zbytečné „Saanu“ obhajovat, byť je na ní sympatické alespoň to, že se jejím prostřednictvím autor alespoň na chvíli vzdal typického STRATO-rukopisu (čehož si je konečně i on sám moc dobře vědom). Otázka, zda to však bylo nutné právě za takovouhle cenu, nicméně zůstává viset ve vzduchu dále. Za sebe na ni rovnou odpovídám, že rozhodně nebylo a vzhlížím k REVOLUTION RENAISSANCE, kteří snad vyspraví zde poněkud pošramocenou Tolkkiho pověst. Tedy, doufejme.